Demolice jak ze „zlatých“ šedesátých let

Příbramskými médii a sociálními sítěmi již tři měsíce rezonuje nová kauza silně polarizující občanskou společnost. Firma Meinland, personálně a majetkově propojená s osobou bývalého starosty Ing. Jindřicha Vařeky a jeho blízkých příbuzných, provedla demolici tří domů v oblasti Václavského náměstí v Příbrami II. Okamžitě proto vyvstala otázka, jaká motivace vedla exstarostu, stávajícího příbramského radního a také developera k tomuto kroku. A proč orgány veřejné správy, které demolici původnímu majiteli firmě RAVAK a.s. povolily, byly tak nevšímavé k hlasům mnoha odborníků, zvláště památkářů? A proč tak málo respektovaly historickou hodnotu urbanistického prostoru kolem Václavského náměstí? 

Nicméně, samotné srpnové bourání domů proběhlo relativně v klidu. Navzdory skutečnosti, že demolice jsou v Příbrami symbolem „hlubokého občanského traumatu“. V šedesátých a ještě v sedmdesátých letech se totiž v historické části města bezohledně bouralo. Za hodnotné stavby byly v „dobovém kontextu“ považovány pouze středověké památky jako kostel sv. Jakuba, Zámeček Ernestinum, a z novějších staveb třeba objekt báňského ředitelství Rudných dolů Příbram. Na základě, politického rozhodnutí místních, okresních a krajských orgánů „lidosprávy“ ovládaných komunistickou stranou, tak došlo k nevratným likvidacím desítek domů a historických ulic v centru Příbrami. Zejména v oblastech Rynečku, Karlova náměstí, Dlouhé a Plzeňské ulice. Byly tak zbourány části města a ulice, které předtím přirozeně vznikaly desítky a v některých případech i stovky let. A je jisté, že tento „architektonický pogrom“, významná část příbramských rodáků a patriotů dodnes „nevydýchala“.

Zároveň je však třeba přiznat, že zmíněné „komunistické barbarství“, bylo od prvopočátku negativně vnímáno pouze částí příbramské veřejnosti. K faktické likvidaci centra města, eufemisticky nazývané „asanace“ přispěla zaslepená víra v pokrok a budování socialismu, stejně jako „uranové bezdomoví“ mnoha nových příbramských rodin. Jejich příslušníci, přicházející za prací do zdejších uranových dolů ze všech končin republiky, byli upřímně okouzleni novým a zeleným městem reprezentovaným „Březohorským sídlištěm“ v Příbrami VII. Žili v části města, která zajišťovala pohodlné a moderní bydlení a také možnosti nadstandardního využití občanské vybavenosti (kulturní dům, kino, divadlo, knihovna, koupaliště, sportovní stadion a moderní nemocnice). Na druhou stranu jim chyběla „sdílená paměť“ mnoha stovek starých příbramských a březohorských rodin. V historických částech obou hornických měst navíc nikdy nežili, a proto neměli šanci vytvořit si k nim důvěrný vztah. Z jejich pohledu proto nebyl projekt „asanace“ posvěcený komunistickou stranou a prosazovaný tehdejší příbramskou „lidosprávou“ problém. Necitlivé demolice však naopak vzbuzovaly odpor a odmítavé reakce části nekomunistických intelektuálů a zároveň také silných příbramských patriotů (Jindřich Václav Bezděka, Václav Mathauser, Otto Bartoň, Jan Čáka, MUDr. Karel Šedivý, PhDr. Vladimír Vepřek, PhDr. Stanislav Polák a další), Podobně negativní postoj k demolicím zastávali také příslušníci mnoha vlivných prvorepublikových podnikatelských rodin (Volákových, Veselých, Holých, Burgersteinových, Taterových, Landových a mnoha dalších). Jako reprezentanti měšťanské části Příbrami však neměli koncem padesátých a začátkem šedesátých let jakoukoliv možnost, jak rozhodnutí tehdejší komunistické moci zvrátit.

Návrhy na tzv. „asanační plány historického jádra Příbrami“ jsou staré přes šedesát let. Podle výkladu Krajského projektového ústavu Praha, byla zdejší historická zástavba shledána jako zbytečná, neužitečná až škodlivá. A jako taková měla být bez „falešného“ sentimentu likvidována. Hodnota nové zástavby se odvozovala zejména od faktu, že nová architektura nebude mít nic společného s křesťanskou a poutní minulostí Příbrami a bude radikálně jiná. Ideový záměr na postupnou proměnu historického jádra města byl navržen do první a druhé etapy tzv. „asanace“. První etapa likvidace Plzeňské a Svatojánské ulice proběhla v šedesátých letech. A její druhá část byla následně uskutečněna v sedmdesátých letech (Ryneček, Karlovo náměstí, Potoční ulice, Nožířská ulice a další). Naštěstí, díky nedostatku finančních prostředků na „asanační investice“ nedošlo k „osudové“ likvidaci Pražské a Dlouhé ulice. Navržená „moderní“ zástavba věžových panelových domů, která měla nahradit většinu historických domů v této oblasti, se nápadně podobala tehdy dokončeným domům v Průběžné ulici v Příbrami III. Nicméně, představitelé tehdejší lidosprávy (Ing. Josef Černý, Zdeněk Němec, František Benhák, Ing. Karel Čermák, Ing. Zdeněk Silbernágl a další) ještě v osmdesátých letech uvažovali o likvidaci téměř všech domů v oblasti dnešního Václavského náměstí a Střelecké ulice v Příbrami I. Konkrétně chtěli této oblasti prosadit výstavbu obchodního domu tehdy respektovaného řetězce PRIOR. Naštěstí se však jednalo o stavbu tak finančně náročnou, že nakonec nebyla realizována. Nicméně, je nutné zdůraznit, že bez silné podpory Okresního výboru KSČ Příbram jednotlivým etapám asanace včetně plánované výstavby Obchodního domu Prior, by tak mohutné projekty nemohly být realizovány (vedoucí tajemníci František Červenka, Pavel Páv, Josef Strejc, Josef Pelikán a Miroslav Fulín). 

V aktuálním sporu o domy na Václavském náměstí v Příbrami II jde o klasický střet vlastnického práva soukromého vlastníka a práva společnosti chránit hodnoty kulturního dědictví. A to i za cenu, že fyzické vlastnictví jednotlivce může být částečně omezeno. Zatím však bohužel stále ve většině těchto případů vyhrává brutální “právo” ničit. S každým takovým příběhem se možná vracíme do doby gründerského kapitalismu 19. století. Tehdy bylo vlastnictví rozhodující a ostatní hodnoty od něj pouze “odvozovaly”. Osobně zastávám názor, že právo chránit hodnoty životního prostředí, přírody a památek by mělo být znakem vysoké kultury a kultivovanosti příbramské občanské společnosti. Aktuální „demoliční“ příběh téměř identicky kopíruje osud “Benešovy vily” na Hřebenkách v Praze 5. Současní spolumajitelé domu (mimo jiné i Valéria Haščáková, manželka spoluzakladatele společnosti Penta), jej koupili od restituentů, potomků původního stavitele, architekta Viktora Beneše. Dalších patnáct let byla tato vila ponechána prázdná a podobně jako domy na Václavském náměstí v Příbrami, vydaná napospas postupnému chátrání. Až do onoho okamžiku pravdy, kdy „noví“ majitelé odkryli své úmysly a požádali o demolici objektu.

Pro “polistopadovou” Příbram jde určitě o “iniciační” zážitek. "Poprvé jsme se v tomto období setkali s tím, že demolici byly vystaveny historické domy na základě „silné vůle“ jejich vlastníka. A zároveň také objekty v centru města, které se staly překážkou na cestě ke komerčně výhodnějšímu využití místa. Je velká škoda, že tento smutný příběh je spojen s vlivnou a bohatou příbramskou rodinou Vařeků. Rodinou, jejíž společenská a finanční prestiž je postavena na „silném“ polistopadovém příběhu“ o vzniku a následné prosperitě „koupelnového impéria“ RAVAK. Respektuji, že symbolem podnikatelskému úspěchu může být také rozhodnutí o vybudování moderní a architektonicky prestižní stavby. Podobně se třeba v období první republiky rozhodla příbramská židovská rodina bratří bratří Weilů nebo advokát JUDr. Antonín Hӧtzl, vybudováním stylových funkcionalistických vil v rezidenčních lokalitách Na Vyhlídce a Nad Kaňkou. Případně Středočeské rudné doly, které v letech 1947- 48 vystavěly v lokalitě Na Vyhlídce v Příbrami IV podle projektu respektovaného funkcionalistického architekta a urbanisty Františka Alberta Libry, dodnes velmi ceněné vily a rezidenční „viladomy“.  Všichni jmenovaní investoři však zvolili jiný přístup, stavěli na prázdných parcelách, v prolukách a mimo historické centrum.  K realizaci svých záměrů nepotřebovali a nechtěli „strhnout“ stavebně zajímavé objekty, které vytvářely “genia loci” historické Příbrami. A možná proto, dokázali postavit moderní a odbornou obcí velmi respektované novostavby.

Nicméně, zmíněný demoliční „pogrom“ šedesátých a sedmdesátých let přinesl paradoxně městu Příbram také jednu dobrou věc. Příslušníci nové a po roce 1989 „zformované“ podnikatelské elity, měli na základě této skutečnosti snahu a potřebu historické domy v centru města naopak zachraňovat. Přestože, se v mnohých případech jednalo o nemovitosti, které by podle „developerské logiky“ Ing. Jindřicha Vařeky musely jít okamžitě k zemi. Zásluhou dnes pražského developera Ing. Jiřího Brůčka, tehdy spolumajitele stavební firmy Congesta, došlo třeba k záchraně objektu zdevastovaného hotelu Horymír čp. 2 v Příbrami I. V podobně v „patriotickém duchu“ se k rekonstrukci svých nemovitostí postavili advokát a podnikatel JUDr. Antonín Janák (velkorysá obnova domů čp. 142 na Náměstí TGM a v Potoční ulici čp. 139) a podnikatel Alois Dvořáček (záchrana a přístavba objektu čp. 14, bývalého Hospodářského družstva ve Špitálské ulici). Pozadu nezůstali řezník a mecenáš Jaroslav Hanáček se svým bratrem ekonomem Ing. Josefem Haňáčkem (dům u Kášů čp. 140 v Pražské ulici a dům v Potoční ulici čp. 141, šachetní budova dolu Prokop čp. 24 přestavěná na byty a bývalá restaurace Beseda čp. 48, dnes železářství Václav Břenda na Březových Horách). Citlivou rekonstrukcí provedli také manželé Soudkovi majitelé domu čp. 154 na Náměstí TGM. V Dlouhé ulici provedla trojice tehdejších majitelů Ing. František Husák, Ing. Josef Bernard a Miroslav Vltavský záslužnou obnovu domu čp. 80, který v minulosti patřil příbramské pekařské rodině Michovských. V poslední době si vysloužil pochvalné uznání příbramské veřejnosti advokát Mgr. Jiří Kokeš za velkorysou a velmi zdařilou rekonstrukcí domu čp. 153 na Náměstí TGM  v Příbrami I. Také veřejná správa v zastoupení příbramské radnice nezůstala pozadu. Za mého “starostování" se v devadesátých letech podařilo v centru města zachránit dvě “chátrající” budovy, na kterých příbramským „patriotům“ opravdu záleželo. Jednak budovu čp. 105 bývalé kavárny Na Příkopech, kde již byly propadlé stropy a hrozila její celková likvidace (dnes budova restaurace Švejk a stavební úřad). A v letech 1998- 99 byla opravena budova bývalého okresního hejtmanství čp. 156 (dnes knihovna Jana Drdy). V obou případech se jednalo zejména o opravu statiky budov, provedení půdních vestaveb a potřebných oprav střechy. „Pyšný“ jsem také na opravu Základní školy Jiráskovy sady v Příbrami I, která byla po listopadovém převratu 1989 v opravdu nedobrém stavu. 

Touto cestou se však Ing. Jindřich Vařeka a také jeho syn Filip Vařeka jako investoři nevydali. Obratnou „rošádou“ využili lobbingu firmy RAVAK a.s. (projektant Ing. Karel Petráň, zástupce investora Ing. Karel Mastný), na památkový orgán Středočeského kraje (Mgr. Michael Bartůšek) a také na stavební úřad MěÚ Příbram (Ing. Jana Bártová, Ing. Lenka Vacínová). Na základě dodatečných posudku statiků z Kloknerova ústavu (Doc. Ing. Tomáše Klečky CSc. a konzultanta Prof. Ing. Pavla Kuklíka CSc.) a také dvou příbramských hydrologů (Mgr. Ján Krištiaka a Ing. Jaroslava Pakosty), byla “demolice” historických domů v centru Příbrami nakonec povolena. A osud domů s “příbramskou duší”, pamatujících atmosféru výročních trhů a velkých svatohorských procesí a vystavěných v období kdy se Příbrami přezdívalo „Podbrdské Athény“, byl zpečetěn. 

Není tajemstvím, že v nové budově na Václavském náměstí vzniknou také obchodní prostory pro Českou spořitelnu. Tato dnes „rakouská“ banka chce zřejmě z ekonomických důvodů opustit relativně nový objekt v Příbrami III z roku 1994, postavený podle návrhu Ing. arch. Jaromíra Kročáka. A svoje další působení plánuje v nových prostorách vznikajících bez jakéhokoliv respektu k původní historické zástavbě. Budoucí polyfunkční dům na Václavském náměstí se tak stane „viditelným obrazem“ rozdílných pohledů na svět. Na jedné straně vítězných „developerů“ kooperujících s nadnárodními společnostmi. A na druhé straně poražených „patriotů“, odmítajících další „úder“ příbramskému architektonickému dědictví.

Když v raných „devadesátých“ letech vznikla v nejstarší a přes 500 let existující příbramské hospodě Český dvůr, lidově “Kurec”, na Pražské ulici prodejna nábytku, myslel jsem, že horší pohrdání historií Příbrami již nezažiji. Nicméně, výstavba komerčního objektu na Václavském náměstí je možná něco podstatně horšího. Jednak proto, že příprava tohoto kontroverzního “developerského projektu” probíhala v „relativním utajení“ a pod vlajkou firmy RAVAK a.s. (minimálně od roku 2017).  A zároveň se kryla s obdobím, ve kterém se Ing. Jindřich Vařeka těšil silné voličské podpoře významné části příbramských občanů. Pro jeho osobu byla angažovanost RAVAK a.s. dvojnásobně výhodná. Navzdory svému osobnímu a majetkovému propojení s touto firmou, nemusel čelit nepříjemným dotazům novinářů a veřejnosti o míře svojí osobní účasti na projektu. A taktéž nemusel řešit případnou podjatost svoji osoby ve vztahu k stavebnímu úřadu města. Osobně jsem přesvědčen, že od samého počátku si však musel být vědom politické „výbušnosti“ připravovaného projektu. Přesto z pozice starosty města širokou, příbramskou veřejnost s plánovanou demolicí tří domů na Václavském náměstí nikdy neseznámil. V tomto směru tedy jako veřejný činitel selhal. 

A právě dobové informační embargo a „mlčení“ kolem tohoto „kontroverzního“ záměru, je možná důvodem, proč projekt z Václavského náměstí souboj o příbramské veřejné mínění aktuálně „prohrává. Silné kritice je podroben zejména v prostředí neformálního společenství “starých příbramských rodin”. Není divu, vždyť uspořádání prostor a domů v těsném sousedství Mariánského údolí, Dlouhé, Střelecké a Lázeňské ulice, se dochovalo ve své původní podobě z 19. století. A šťastnou shodou okolností dokázalo uniknout necitlivým a devastujícím zásahům prováděných komunistickou mocí. Nicméně, neuniklo dravému „gründerskému“ přístupu bývalého starosty, který před zájmy města a jeho obyvatel, dal přednost utilitárním developerským zájmům. Navzdory jeho aktuálnímu „demoličnímu vítězství“ však bude i v tomto případě platit staré přísloví:“ Všeho do času, Bůh na věky“.

Pamatujme si proto jména investorů, znalců a úředníků, kteří tento z mého pohledu “architektonický zločin” navzdory nesouhlasu historiků architektury, odborníků na památkovou péči a také mnoha příbramských občanů posvětili. Po nedávné „faktické“ likvidaci gymnázia Pod Svatou Horou jde o další těžký direkt příbramské občanské společnosti, jejím potřebám, touhám a tradicím. Kolik takových úderů bude muset ještě Příbram unést?

Mgr. Josef Vacek

(úvodní foto článku: Martin Poulíček)